Literární večer I

Nápad uspořádat literární večer jsem v hlavě nosil už strašně dlouho, vznikl vlastně z mého pocitu, že v Budějicích se tomuhle ,,žánru", tedy básním ve spojení s hudbou, nikdo nevěnuje a z přesvědčení, že by to mohlo kulturychtivé občany přilákat. v čb se samozřejmě koná spousta zajímavých přednášek, spousta zajímavých autorských čtení, dokonce i spustu zajímavých filmových promítání, ale to vše probíhá mimo zájem širší veřejnosti, většinou v uzavřené skupince pár nadšenců, většinou kamarádů, známejch, nebo příbuznejch. Proto jsem se rozhodl tak trochu zpopularizovat tyto v podstatě okrajové formy umění, tedy propojit všechno dohromady, co si budeme povídat, většina z nás chodí na koncerty, kdo z vás naposledy slyšel něčí autorské básně(nepočítejte kamarády)? Jestli se to povedlo nebo ne, nechám na vás, ale faktem je, že jste měli možnost, respektive ste byli přinuceni, mimo flákačů, nul a kapely pivo (kterási s každým koncertem v čb získává čím dál tím větší fanouškovkou základnu) shlédnout film zabývající se hudební scénou 80. let, poslechnout tři víceméně neznámé básníky (jesli byl můj výběr správný nebo ne, je v podstaťě irelevantní), poté si poslechnout nové básně nestora českého undergroudu a mezitím si popovídat se svými přáteli, rozejít se svými partnery, zkonzumovat nemalé množství drog a pak v magických ranních hodinách pod vlivem krásných ale i špatných zážiků vychutnávat jedinečné a neopakovatelné vystoupení hudebních klasiků z čb. Tento filmo- literárně - hudební maraton trvající něco málo přes půl dne končil a všichni sme znaveni alkoholem a emocemi odcházeli domů s dobrým pocitem příjemně stráveného dne a i když unavení, tak odpočatí od všedních ať už pracovních či studentských povinností. Tedy z tohodle hlediska se páteční večer povedl. Jestli se povedl z hlediska organizačního a výběru vystupujících, to už je jiná otázka, každopádně to byl první ročník a určitě je co zlepšovat. Tolik filozofická úvaha na téma Literární večer. Teď bych si dovolil popsat LV z pohledu pořadatele a návštěvníka. I když pravda, pár vystoupení jsem nestihl, ať už kvůli pracovnímu vytížení nebo pracovnímu vysílení. Pár dní před dnem D, mi volala Dáša Vokatá, jedna z hlavních hvězd večera, s tím, že se omlouvá, ale že musí oženit syna, a to zrovna v pátek, a až v dalekých Švícarech. Den nato jsem šel lepit plakáty, ale k mé smůle jsem se předtím posílil trochou vodky a moje pověstná ostražitost se vytratila, byl jsem přistižen hlídkou Policie ČR, která si na pomoc přivolala další dva hlídkové vozy (asi jsme vypadali nebezpečně, vzhledem k tomu, že mi z kapsy koukala, již zmíněn flaška, co kdybych se jí rozhodl použít jako zbraň), nejenom že jsem byl poslán před přestupkovou komisi (takový soud nejnižší instance), ale pan příslušník mě slušně řečeno inzultoval a vzali nám všechny plakáty. Další problém nastal když mi fotograf hodinu před začátkem akce zavolal, že nemůže přijít, to už sem byl na zhroucení a celá akce zaváněla katastrofou. Další stresovou situaci jsem zažil když jsem volal Magorovi, s tím jestli teda opravdu přijede, po jeho argumentaci za zvuků cinkajících půllitrů že to bez Dáši nemá cenu, slíbil, že teda jako přijede. Vy kdož jste přišli v avízovanou hodinu začátku, tedy v 16h, zažili jste pouze zmatek a chaos pana pořadatele. Film se nakonec podařilo spustit někdy okolo půl 6. po chvíli oddechu sem se odhodlal zavolat s nemalým strachem Magorovi jestli už je na cestě. Po nekonečném počtu vyzvánění, se ozval známý jeho hlas, který k velké nejenom mé radosti oznamoval: už jsem v Písku, za chvíli jsem tam. Doufám že tam máte slivovici? Oddechl jsem si a šel sem na bar zkontrolovat jestli je tam dostatečná zásoba slivovice. Byla. Po pár kontrolních ochutnávkách všechno začalo vypadat radostněji. Dvouhodinový dokument Hudba 85, na dnešní dobu nepochopitelně úžasný projekt pár nadšenců pohybujících se v big beatovém podhoubí se pomalu blížil ke konci okolo půl 7 a na řadu přicházl hodinový básnický blok ve kterém vystoupili tři básníci, mě osobně nejvíce zaujal brněnsko veselský Patrik Kotrba, mimo jiné o něm Magor prohlásil: dobrý básník, škoda jen toho přednesu, ve formě se ztrácí obsah. Škoda jen, že nepřijel slavný francouzský básník Gistane Dambo, to by i Magor smekl. Bohužel cestou z Francie se někde na cestě ztratil, snad příště. Možná, že na trému všech zúčastněných měl vliv právě příjezd páně Jirouse, jelikož mě všichni tři prosili, aby mohli vystupovat ještě před tím než přijede, nepovedlo se.


Příjezd Magora
Někdo za mnou přiběhl, že už je tady, sebral jsem veškerou odvahu a vzpoměl si co mi nedávno říkal Sváťa Karásek když sme se bavili o Magorovi, s tim, že se bojim že něco provede, a on řekl: No co, průsery musí bejt, bez nich by nebyla sranda. Magor přijel se svým přítelem Láďou Heriánem, katolickým knězem, který pravidelně slouží nedělní mše na trutnovským festivalu, které většina z nás nestíhá, jelikož se konají v časných ranních hodinách. Dopovázela je slečna (paní) Ilona, o které nic bližšího nevím, jenom to že vypadala jako protřelá undergroundová můza. A oběma vévodil undergroundový básník a umělecký vedoucí PPU. Když se usadili, první co si Magor poručil bylo pivo a slivovice, tvářil se kysele a trochu nasraně (jestli to bylo nedostatkem alkoholu nebo kulturním šokem to nevím). Na pódiu právě probíhalo autorské čtení a Magor zamyšlen mlčky poslouchal, neodvažoval jsem se ho rušit. Po chvilce se ke mně naklonil a povídá mi: Vždyť je nikdo neposlouchá, všichni si povídají. Před 14 dny jsem byl v Český Lípě, stoupnul jsem si na pódium, přečetl jsem tři básně, poslal je do prdele a odešel. Ale tobě to neudělám. Usmál jsem se a přemýšlel jestli jsem mu tak sympatický nebo tolik potřebuje slíbený honorář. Po básnících začla hrát kapela Pivo. Magorovi se očividně líbili, mezitím sme si povídali, faktem je že si z našeho rozhovoru pamatuji velmi málo, neb alkohol působí neblaze na krátkodobou pamět, ale asi to nejdůležitější bylo, že zhruba na každou druhou otázku bouchnul pěstí do stolu, poslal mě do prdele na jaký blbý otázky se ho ptám a to se zhoršovalo s každým dalším pivem. Konečně Magor s Láďou přišli na řadu. Magor četl ze svých nových sbírek Okuje a Rok Krysy, hlavně ta druhá byla velmi zajímavá a Láďa to prokládal různými písněmi. Když jsem mu asi v půlce vystoupení přinesl na pódium pivo a slivovici, poděkoval, naklonil se ke mě a s úsměvem mi pošeptal: Tak sem to zvládnul, co? V tu chvíli jsem věděl, že je vyhráno. Vrcholem večera bylo, když Láda začal hrát mochomůrky a Magor po chvíli váhání přistoupil k mikrofonu a zazpíval asi dvě sloky s ním. Moji oblíbenou kapelu DPVJU jsem ,,bohužel" strávil v diskuzi s Magorem, kde mimo jiné prohlašoval, že teď je to stejně hovno jako za totáče, protože předtím byli policajti, teď jsou exekutoři a ty sou stokrát horší než estébáci, poté mi vyprávěl o plasticích, že jako manažer jim nikdy nedával honoráře, protože dobrej umělec, je hladovej umělec, když je umělec najedenej, nemá potřebu tvořit. Někdy po půlnoci jsme se rozloučili, udělali povinné foto, a autogram a pan největší český žijící básník se svým doprovodem odjel směr Praha.


Konec večera
DPVJU - kapela nepochopená, která navždy zůstane asi nedoceněná, kdyby kluci začínali v dobách plastiků, byla by z nich dnes legenda. V té době vzniklo spoustu umělců zaštitujících se dnes undergroundem, většina z nich neoprávněně, sposta z nich jsou pouze hospodký halekačky, ale DPVJU by byly legendy, když to přeženu, kluci se narodili ve špatný době. Ale i přesto si své posluchače našli a čím víc v ČB koncertujou, tím více duší dokázali získat na svou stranu. DPVJU není kapela, kterou si na první poslech zamilujete, ona potřebuje čas, když jí ho věnujete odvděčí se Vám nejenom hudebním orgasmem. Večer zakončili budějická uskupení Nuly a PFNO, předvedli magické vystoupení, bohužel hladina alkoholu v krvi nebyla slučitelná s pozorností, takže jediné co k jejich vystoupení mohu říci jsou tři slova: Fantastické, neopakovatelné, magické. Celý Literární odpoledne - večer - noc - ráno byly magické. V srdci jižních čech se odehrála akce památná, akce historická, na kterou bude sposta lidí vzpomínat, budete o ní vyprávět svým dětem a..., ale to už přeháním, ale zvedám všechny tři ruce pro další ročník. Co vy na to?
Kožen